Na jaře roku 1941 jsem byl vězněn v policejní věznici v Berlíně na Alexanderplatzu. Se mnou byl vězněn jeden norský odbojář, který byl odtransportován k soudu do Norska. Zbyl jsem v cele, kde byla tři lůžka, sám. K večeru přišli noví vězňové. Zjistil jsem, že oba jsou z území Haliče a že přijeli do Berlína s úmyslem získat od Němců zbraně, aby mohli bojovat proti SSSR. Jejich domovina byla tehdy pod správou Sovětského svazu.

V cele mi začali vykládat ukrajinské dějiny. Byli velmi překvapeni, že jsem znal Síč, Chmelnického, ale i Tarase Bulbu a jiné hrdiny ukrajinských dějin. Již dříve jsem si totiž oblíbil historické romány Sienkiewicze a tak mi tyto údaje byly známé. Naopak jsem jim vykládal o prvních dějinách ruských Slovanů na Kyjevské Rusi, o ruských hrdinech, jakými byli Čurila

Plenkovin, Ilja Muromec. Citoval jsem jim nějaké verše i z díla Karla Havlíčka Borovského „Křest sv. Vladimíra.“ I o tom věděli, ale jaksi se k tomu nehlásili.

Proč byli zavřeni? Tehdy to bylo několik měsíců před napadením Sovětského svazu nacistickým Německem. Německo potřebovalo klid a mír, aby ostražitost sovětů byla ukolébána. A tak ukrajinští chlapci se octli v policejní cele. Byl jsem s nimi asi jeden měsíc. Debaty mezi námi nebraly konce Samozřejmě jejich názory a moje byly zcela odlišné. Oba Ukrajinci byli vysokoškolsky vzdělaní, takže nedošlo k žádné jiné než slovní konfrontaci. Tehdy jsem byl orientován spíše na Anglii. Jejich názory jsem respektoval.

Po roce 1945 jsem sloužil u pohotovostního pluku SNB, který zakročoval proti banderovským bandám, které přecházely přes Československo dále na Západ. Potravu i jiné potřeby si opatřovaly loupením i vražděním. Znám případ aspirantské školy, která byla též nasazena proti benderovcům. Přesto se bezstarostně slunili kdesi na louce v Nízkých Tatrách. Byli povražděni. Benderovci z nich stáhli i uniformy, zmocnili se jejích zbraní.

Když jsme člena banderovské skupiny dopadli, tak jsme jej vyslechli. Žádné střílení se nekonalo, jak se někdy dovídáme z našich médií. Pokud člen bandy měl na svědomí nějaký trestný čin, spáchaný na našem území, předali jsme ho orgánům činným v trestním řízení. Když jsme mu nic nemohli dokázat, putoval do země, odkud přišel.

Od polských vojáků vím, že banderovci v Polsku vyvražďovali celé vesnice, zejména se zaměřovali na Židy, kteří se vraceli z nacistických koncentračních táborů. A tak nejednou jsem si vzpomněl, kde asi skončili moji spoluvězni z r. 1941.

V dubnu 1947 jsem od Sboru SNB odešel. Usídlil jsem se na Sokolovsku. Z obce Libavské Údolí, kde byla taneční zábava, jsem vyprovázel svoji tanečnici do Kolové, sousední osady. Když jsme šli lesem, ucítil jsem kouř. Za chvíli jsem uviděl tlupu asi deseti banderovců, jak opékali nějakou zvěř. Rychle jsem vyprovodil dívku domů a spěchal jsem zpět. Zavolal jsem do Kynšperku n.O. na SNB. Ale než na místo došla pohotovost a vojsko, byli banderovci pryč. Na místě bylo jen polovyhaslé ohniště. Banderovci již byli někde na pochodu do západního Německa. Touto cestou se mohl do Bavorska dostat i Š. Bandera.

Benderovci zanechali nejenom v Polsku, ale přímo i na Ukrajině, mnoha zla, odporných zločinů, tisíce mrtvých. Proto se velmi podivuji, jak mohl prezident Juščenko prohlásit zločince S. Banderu hrdinou Ukrajiny. Připomíná mi to jedno české přísloví: „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá“.

V upomínku na Jiřího Johna, německého antifašisty, který byl v době války „převychováván“ v německých koncentračních táborech. Pro České národní listy napsal řadu článků, některé z nich se blíží k povaze dokumentu. V dohledné době některé z těchto textů opětně vyvěsíme.